To je jasná laringitida. Chce to hlavně se vyležet, takže týden doma v klidu.“ 
Oznámila mi minulé pondělí doktorka poté, co jsem na ní vyplázla jazyk se známým “řekněte ááá“... 
Místo „ááá“ jsem ale ze sebe vyrazila jen jakési „chrrr“...Nemohla jsem totiž mluvit. 
Přijela jsem domů s jasným předsevzetím, že strávím týden v posteli.. 
Ale znáte to...Ležíte a najednou máte pocit, že vlastně VŮBEC NIC NEDĚLÁTE.
VŮBEC NIC UŽITEČNÝHO! Jen tak si ležíte a neděláte NIC!... 
Pokud máte horečky a je Vám mizerně, tak to je jasný, to si člověk naordinuje horkej čaj s medem a strouhaným zázvorem, dochucenej pořádným panákem jakékoli alespoň 50 ti procentní lihoviny co má zrovna po ruce, a pořádně se vypotí...Jenže co když horečka není?...Co když máte třeba jen lehce zvýšenou teplotu, jen trochu Vás bolí v krku...malilinko i hlava, ale vlastně to celkově není tak hrozný?..
Takže...takže si najednou připadáte jako hypochondr..
Jako člověk, kterýmu vlastně skoro nic není, ale klidně leží v posteli a fláká se!!..
To přece nejde!... 
Takže vstanete a jdete do kuchyně umýt nádobí..Potom se rozhlédnete a začnete objevovat různé nedostatky, kterých si prostě jindy pro samý shon nevšimnete, nebo je prostě nestíháte udělat, nebo je prostě odsouváte s návalem důležitejších činností tak nějak na neurčito... 
Třeba pavučiny...ty se dají nejlépe objevit, právě když ležím v posteli a zírám do stropu...Fuj hrůza, kde se tu vzaly mrchy!..
Vstanu a jdu je omést..A když už mám to koště v ruce, tak ještě prošmejdím kuchyň...a koupelnu...a záchod...a taky obývák...
V kuchyni mi při ometání neujde, jak hrozně mám upatlaná okna. Jdu čistit okna.... 
Taky mě napadne, že na záchodě i v koupelně by to už chtělo vytřít...
Vytírám a všimnu si, že synáček nechal na koupelnovým radiátoru už pár dní sušit oddílovou bundu. Popandu ji a odnáším do jeho pokoje.
 Odhodlaně vkročím do zony s omezeným přístupem, kam jinak v rámci zachování duševní rovnováhy /bůhví co bych tam objevila!/ a taky klidu /mami ty mi sem lezeš bez zaklepání!?/ raději vůbec nechodím, a zděsím se!
 Posbírám hrnky se zaschlým kakaem, nedopité skleničky, několik párů špinavých ponožek, slipy, obaly od chipsů a jako bonus na závěr za počítačem objevím dobře utajený jogurt, jehož zelená barva už naznačuje známky rozkladu.
 Prádlo odnesu do koupelny, přihodím pár dalších špinavých kousků a zapnu pračku.
Nádobí odnesu do kuchyně a umyju.
 Řeknu si, že to už by pro dnešek stačilo, a jdu si konečně lehnout.
 Zavřu oči a zaslechnu vzdálené volání. „Nemáš náhodou vanilkovej cukr?“
 To je maminka. Bydlí v přízemí a zrovna něco peče. Vstanu a jdu do kuchyně. Objevím cukr a nesu ho dolů. U maminky v kuchyni to báječně voní. Z přehrávače se line Tichá noc a stůl je plný vánočního cukroví.
 „Ochutnej tohle, letos se mně ty rohlíčky opravdu povedly!“ sděluje mi pyšně má dokonalá maminka a do pusy mi cpe kousek cukroví. Samozřejmě chutná skvěle. „Výbornej mami!“ chválím s plnou pusou. „Jak to, že už pečeš?“
 „No vždyť už máš za chvíli Vánoce?!“ diví se maminka, čemu se divím.
 Zpanikařím. Uvědomuju si, že nemám ještě vůbec žádný dárky. Nevadí, objednám je přes internet. Jdu nahoru a rychle zapínám počítač. Když už ho mám zapnutý, tak musím přece zkontrolovat poštu...Ještě jen na chvilinku kouknu, co je novýho na seznamu a tak různě...
Uběhne hodina.
Slyším na schodech kroky. Synek se vrací ze školy.
 „Čau mami, jak to, že neležíš v posteli? Lehni si a já Ti udělám čaj a přinesu Ti ho, chceš?“
 Jdu si lehnout. Mám stejně hodnýho syna. Zavírám oči....
 „Mamíí, nevíš kde je čaj?“..slyším po chvíli z kuchyně..
No přeci ve skříňce, tam jak jsou všechny čaje.“ Vzdychnu, protože vím, co bude za chvíli následovat.
 „Mami, já ho vůbec nemůžu najít!“....
 Vstanu a jdu ho najít. Otevřu skříňku a mám ho přímo před očima.
Když už tam jsem, tak pro jistotu připravím i hrnek, citron a med.
 Jdu si znovu lehnout. Zavírám oči.
 „Mamí, ono je to hrozně horký, nemohla by sis radši pro něj dojít? Já si jdu hned dělat úkoly jo?“
Vstanu a jdu si pro čaj. Napiju se a lehnu si. Zavřu oči:..Mám stejně hodnýho syna..pomyslím si...Uvařil mi čaj a jde si sám od sebe dělat úkoly.....Mám PODEZŘELE hodnýho syna...napadne mě najednou a otevřu rychle oči. Kolikátého je vlastně dnes? Neměli mít rodičák?
Hele, neměl dnes být rodičák?“ volám do kuchyně.
 „Hmm nojoo, ale říkalas přece, že nejdeš, když jsi nemocná.“
 „To jsem říkala, ale čtvrtletní hodnocení Ti určitě napsali do žákovský, ne?“
 „No to jo“ zamumlá potichu , a já už mám jasno.
 Postupně se dozvídám, že můj inteligentní chlapec kromě avízované jedné trojky z matematiky /mami já při písemkách fakt vůbec nestíhám/.. vyfasoval ještě trojku z anglické konverzace /mami ona mi ta baba započítala i tu kuli ze zapomínání/...z češtiny!/mami když ona to s náma vůbec neprocvičuje/...a ze zeměpisu / mami to vůbec nechápu, za co tu trojku mám/
 Zbytek odpoledne poté trávím vyhledáváním procvičovacích cvičení z českého jazyka a matematiky a zkoušením synka ze zeměpisu a anglické koverzace.
Večer uléhám dost schvácená. Zdá se mi to, nebo mě v tom krku bolí nějak víc? Ráno to není lepší. Probudím se, nemůžu polykat. Při pohledu do zrcadla objevuju na madlích plno bílých čepů.
 Jdu opět k doktorce. Vyplazuju jazyk. „ááááá“.
 „To je jasná angína“, oznamuje mi. „To se někdy stává, že když je organismus oslabený, napadne ho ještě další nemoc. Předepíšu Vám antibiotika.
 "Takže další týden doma v klidu a hlavně to chce se pořádně vyležet.“
 Tak jo te teda PECKA.
 Tentokrát už to FAKT VYLEŽÍM, slibuju si, když přijdu domů....
 Lehnu si a zavřu oči.
 Sakra!!..Vždyť já jsem úplně zapomněla objednat ty vánoční dárky!!!