čtvrtek 14. května 2020

Sportem ke zdraví...aneb co jsem se v mládí nenaučila...


Můj vztah ke sportu není nijak valný…
Ne že bych byla přímo pecivál, ale většina sportovních disciplín vyjma lehké turistiky / ovšem né moc do kopce /mě prostě už od mala děsí…Netuším, zda je to mou vrozenou neschopností, či jak moc se na tomto mém odporu podepsal již  na základní škole  můj učitel tělocviku- tvrďas Šimánek. Ten byl známý tím, že do školy běhal každé ráno z dvacet kilometrů vzdálených Hořic lehkým klusem. Trochu jsme ho při tom podezírali, že cestou stíhá ještě střílet ze vzduchovky a házet granátem…
Tento učitel nás dívky děsil tím, že při běhu ty poslední švihal proutkem a povzbuzoval je tak k lepším výkonům …“Makéééj Světlanooo!!…Pohni zadkééém!!“ …řval a při tom se tak nějak zvráceně  usmíval…Jednou, právě když mě švihal  přes zadek, se mi ve stresu podařilo zakopnout a upadnou tak blbě, že jsem si přivodila otřes mozku..Naštěstí….Od té doby mě Šimánek konečně nechal funět svým tempem, daleko za ostatními...a proháněl proutkem raději sportovně založenější Aničku Frýdovou.
Ani v míčových hrách jsem nevynikala. Vybíjenou jsem nesnášela a jen málokdy se stal ten zázrak, že se mi podařilo míč nejen chytit, ale dokonce s ním i někoho zasáhnout …Jednou jsem ho chytla tak nešťastně, že jsem si zlomila malíček…Od té doby jsem byla osvobozena od míčových her a mohla jsem pouze fandit.. Když se mi později podařilo si při seskoku z žebřin ještě zlomit kotník, zlomil nade mnou Šimánek pomyslnou hůl nadobro a nechal mě pouze nacvičovat Spartakiádu.
Ve druháku na střední jsem dostala šanci uplatnit svůj sportovní talent na lyžařském kurzu. Jednalo se o kurz lyžování na běžkách, a mým štěstím bylo, že jsem k tomuto účelu vyfasovala školní běžky značky Ukrajina…Jednalo se o jakási dřevěná prkénka, na která se po kratší jízdě nabalila silná vrstva sněhu…To sice nebylo nic příjemného při přesunech po rovině, ale ukázalo se to být velkou výhodou při krkolomném zdolávání různých sjezdovek, k čemuž nás nutil náš tělocvikář. Zatímco ostatní postupně odpadávali v šílených pádech, já jsem si to v klidu mastila šusem a cestou se ještě odstrkovala hůlkami, abych se vůbec doplácala do kýženého cíle.
V pětadvaceti letech jsem se omylem zamilovala do sportovce …Zaujala jsem ho svým sportovním výkonem na firemní akci ve vinném sklípku, kde jsem jako jediná žena vydržela popíjet až do rána. Za rozbřesku jsem si s ním v alkoholovém opojení domluvila, že vyzkouším paragliding, a než jsem stihla vystřízlivět, vznášela jsem se nad Pálavou…Sportovec Martin z toho zřejmě usoudil, že vydržím všechno, a jako dárek k narozeninám mi zaplatil lyžařský zájezd do Alp.
S hrůzou jsem si uvědomila, že na sjezdovkách jsem naposledy stála, když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsme byli na lyžařském kurzu se základkou, a pan učitel Šimánek poté, co viděl můj desátý pád z vleku značky Poma, mě raději nechal jít nahoru pěšky…“Prostě kus vyjdi, kus sjeď, Světlano, a hlavně si proboha nezlom nohu!!“...
Abych zájezd přežila, musela jsem se pečlivě připravit…Nejprve jsem napsala Ježíškovi, aby mi k Vánocům nadělil lyžařskou výbavu. Ježíšek nezklamal a mohla jsem tedy začít trénovat… Na přípravu jsem přizvala kamarádku, abych Martina svým lyžařským uměním neodradila. Záhy jsem zjistila, že:
A) lyže jsou příliš dlouhé / o 20 cm vyšší než já  - Ježíšek je asi běžkař!!!/ a tudíž se s nimi nedá zatáčet
B) …a boty zase příliš malé…/po dvou dnech lyžování mi zčernaly palce u            nohou!!/

Přesto jsem do Alp nakonec odjela, abych zjistila, že spolu nemůžeme být.
Přišla jsem na to, že můj přítel je nudný suchar. "Proč bychom si chodili posedět, když můžem sedět na pokoji?"
A můj přítel přišel na to, že jsem nemehlo a hysterka, už když mě první den nutil sjet černou sjezdovku.
"Makéééj Světlanoo, to dáááš!“ řval na mě a zvráceně se usmíval.
 „Tohle že mám sjet, chceš mě zabííít???!!!!Nikdýýý!!!“…ječela jsem já, a věděla, že je konec…

Na sportování jsem od té doby zanevřela. Krom občasných nenáročných výletů do přírody a na procházky se psem nic adrenalinového nezkouším.
Až nynější dlouhý nucený pobyt v karanténě mě donutil návyky přehodnotit a já se při pohledu do zrcadla rozhodla, že začnu běhat…
Můj „bůhvípokom“ sportovně nadaný syn byl z nápadu nadšen a hned mi nabídl, že mi bude dělat trenéra.
Nastal den D a my vyrazili po rovinaté trati k místnímu rybníčku.
„Jéžiš mami, jak to našlapuješ?!...to musíš na špičky!“…
„Nemáchej tak těma rukama!“
„Nefuň!!“
„Makééééj mamííí!! To dáááš!!!“ křičí na mě synek a zvráceně se usmívá…
Ve stresu zakopávám o kámen a podvrkávám si ten svůj kdysi zlomený kotník…

Ležím na posteli s ovázanou nohou a už vím, že to nedám….
Sportovní disciplíny jsou mi zřejmě navždy odepřeny….

Ale ještě nezoufám…Právě se učím hrát šachy..))

středa 6. května 2020

Jak jsem se opět nezamilovala



Tak co, povidej!“
 Sedíme s kámoškou Lídou na Náplavce před Jachtklubem u kávy, kterou si kořeníme obvyklými kecy, točícími se převážně kolem chlapů. Je květen a ve vzduchu už je cítit přicházející léto. Mám to tu ráda. Voní to tu vodou a ráda se dívám, jak se jachty na Vltavě jemně pohupují a lákají k cestě za dobrodružstvím..
No já toho o něm ještě moc nevím,“ přiznávám a pomalu olizuju lžičku plnou bílé pěny z našlehaného mléka.
Vlastně jsem se s ním seznámila na seznamce takže..“...odmlčím se. Ach jo, proč se cítím tak TRAPNĚ...
Na seznamce?! Odkdy TY chodíš na něco tak trapnýho, jako je seznamka?!“, podiví se Lída.
 „Asi od tý doby co si připadám TRAPNÁ!!“ odpovím až příliš hlasitě a trošku cítím, jak mi cuká v oku...
Pochop mě, vždyť já bydlím na tý naší vsi a vůbec nikam nechodím. Kde mám tak asi někoho potkat? U nás v sámošce? Postává tam už od rána houf chlapů s lahváčema, tak bych mohla nějakýho klofnout, to by bylo terno, co myslíš. A přece na seznamku snad nelezou jen samí zoufalci ne?“
Přesvědčuju sama sebe a jako největší zoufalec si v tu chvíli samozřejmě připadám já. ..
 Zapaluju si cigaretu a uklidňuju se pohledem na řeku...Rackové přelétají sem a tam a chechtají se...
 „Jmenuje se Radovan, je to právník a bydlí na Hanspaulce.“ Povídám po chvíli triumfálně a významně vyfukuju kouř směrem k Lídě..
 „To jako PRÁVNÍK z HANSPAULKY jo??!!“
To jako PRÁVNÍK z HANSPAULKY si dává rande s TEBOU??!!“
A to ti jako přijde NORMÁLNÍ!?
 Zdá se mi to, nebo v jejím hlase slyším ironii? A proč na mě tak pitomě čumí!
 „To musí bejt buď cvok, nebo kecal, nebo úchyl!“ dorazí mě Lídina moudrá slova.
 Samozřejmě se urazím...Proč by si sakra nemoh právník z Hanspaulky dát se mnou rande?

Proč by si sakra PRÁVNÍK z HANSPAULKY nemoh dát rande SE MNOU??!!

No ale čím víc si ty Lídiny blbý kecy přežvykuju v hlavě, tím víc mi dochází, že má možná pravdu..Proč by si sakra právník z Hanspaulky měl dávat rande zrovna se mnou???...

Takže
  1. Jsem trapná čtyřicítka!
  2. Bydlím společně s rodiči! /no v odděleným patře, ale přece jen/
  3. V domku někde v zapadákově!
  4. Jsem máma samoživitelka! /z čehož jasně vyplývá bod pět/
  5. Nemám ani floka!

 Přesto mám potřebu se aspoň trochu bránit, jde přece o mou důstojnost!
 „No snad ještě nevypadám tak strašně, abych si nemohla dovolit mít konečně zajímavýho chlapa! A vůbec, ta Tvoje intuice je úplně na houby! Si moc dobře vzpomínám, jak jsi mi pořád vychvalovala Honzu..Jak je starostlivej a milej!..Mně bylo vždycky divný, že věčně tráví víkendy s nemocnou babičkou! A jak to dopadlo!..Když jsem s ním čekala dítě, vylezlo z něj, že už jednu rodinu má, jen mi to jaksi zapomněl oznámit!...A zdrhnul!...Debil!!"...ulevuju si. 
No joo, ale to už je dávno, to bylo pro mě poučení a teď už jsem opatrná.“ Odpoví Lída a chechtá se. 
"Jo pro Tebe poučení! To je teda hezký! A co pro mě?!..Kdybych Tě neposlouchala, tak jsem se s ním včas rozešla!“ rozčílím se. 
Kdybys mě neposlouchala, tak teď nemáš svýho úžasnýho syna, tak mlč!“..odbyde mě Lída a pořád se kření. „Hele, tak už nebuď naštvaná, objednám ještě víno, jo?“ 
Lída odchází k baru a já čumím do blba. Má asi pravdu. Jako skoro vždycky. Je to kámoška a kámošky si přece maj říkat pravdu, ne? Začínám být trochu nervozní.
 „Tak kdy máte to rande?“ ptá se Lída a v rukou třímá dvě sklenky vína.
"V sedm na Palačáku...před pomníkem.“ Vzdychnu a napiju se. Nějak se mi tam najednou nechce.
 „Hele, tak to bysme si měly domluvit předem nějakou výmluvu. Víš, kdyby Ti prostě nějak nesed, aby ses mohla na něco vymluvit a zdrhnout, chápeš?..Hlavně mu prosimtě nesedej do auta!!“
 „V klidu, přijede metrem. Jdeme do restaurace na večeři a pak prý někam do klubu, tak jsem si vzala džíny. Přirozenost nade vše, ne?“ /Krom toho mám  v těchhle džínách hezkej zadek, ale to už Lídě neříkám./
 „Tak s ním nejezdi po Praze někam podezřele daleko!..A nelez s ním v noci do parku a na ňáký opuštěný místa! A neopij se hlavně, to pak stratíš zábrany!!“
 Lídina starostlivost mě fakt dojímá. Zvlášť když pozoruju, s jakou rychlostí v ní mizí sklenka červeného.
 -
 Je 19.03. Vybíhám z tramvaje, trochu nestíhám. Mám v sobě dvě sklenky vína a spoustu Lídiných chytrých rad, které mi straší v hlavě. Rychle běžím do metra na záchod. Trochu upravit tričko, mejkap, přečísnout se..Do pusy sypu tiktak, 10 bonbonků snad bude stačit, abych nebyla cítit alkoholem.
 Vyjdu z metra na Palačák a rozhlížím se. Před pomníkem postává pár mužů, ale mě nejvíc zaujme ten v bílém...Ano opravdu. Stojí tam! Muž v bílém obleku, výška /nebo spíš nížka/ tak metr šedesát, v ruce třímá kytici pivoňek, a dlouhé vlnité šedé vlasy mu spadají na ramena...
 Proboha!!!.To snad nemůže být ON? Říkal, že mu je 47 a tomuhle táhne určitě na šedesát!
Výška se bohužel z fotky nepozná... Ale ty vlasy měl přeci hnědý...sice delší vlnitý...do culíku....Ale možná kdyby je rozpustil....a zestárl o 10 let....tak by!!!...To ne!!...
No, zajímavě fakt vypadá, to se mu nedá upřít, chichi, uklidňuju se...Kdyby byl v zeleném, vypadá úplně jak vodník. Okamžitě si vybavím árii z Rusalky: „Ubohá Rusalko bledá, oóó běda oóó běda oóó běda!“....a taky z Erbena: „Ach nechoď dcero na jezero!“..No každopádně oba texty zní dost varovně...
 Asi bych měla včas zdrhnout, ale je mi ho trošku líto, jak tam tak nervozně podupává a kouká na hodinky. Asi by to nebylo fér. A taky přece nemůžu bejt tak povrchní, abych lidi soudila od pohledu, no ne? Tak se tedy zhluboka nadechnu a vykročím...
 Přistoupím k němu. Ucítím zápach levné kolínské, která přehlušuje i vůní pivoněk.
Ty jsi asi Radovan?“, ptám se opatrně a pořád doufám, že jsem se možná spletla.
No jo, to jsem já. Takže Ty jsi Světlana, těší mě...tady je něco pro Tebe“ zadrmolí a vrazí mi rychle do ruky povadlé pivoňky.
 „..ehm...děkuju,“ hlesnu a trochu vyděšeně si prohlížím kytici.
No není zač, ukrad jsem je v jedný zahradě na Hanspaulce cestou sem..hahaha.“ Směje se na celé kolo.
 Takže ŠKRT neboli LAKOMEC, napadá mě. Toho Lída do své povahové charakteristiky nezařadila.
Jeho zvláštní buranské chování jaksi nekoresponduje s tím bílým oblekem, kterým se zřejmě snaží udělat dojem. Hlavně přirozenost, hihi, vzpomenu si na svá odpolední slova a potlačuju smích.
 „No..abych řekla pravdu, nějak jsem Tě nemohla poznat...Na tý fotce jsi trochu...“ nestačím doříct větu, protože mi rychle skočí do řeči.
 „No joo, ta fotka je kapánek staršího data, ale myslim, že sem se zase tak moc nezměnil neee?“ Opět se zasměje. Asi si připadá dost vtipný.
 „Tak co, půjdeme si někam sednout ne?...Tady kousek je vinárnička s hrozně levným vínem“.
 “Tak jo“...Odpovím rezignovaně.
Přesouváme se k vinárně. Jsme tedy podivný páreček. Já kráčím v černém tričku, v džínách s teniskama, s batůžkem na zádech, zatím co on vedle mne hopsá v bílém obleku a šedé vlasy mu divoce vlají kolem hlavy.
 Ve vinárně je přes kouř sotva vidět. Sednem si k poslednímu prázdnýmu stolku. Je plný omatlaných skleniček a rozsypaných buráků. Smetu je na zem a vzdychnu.
 „ No já teda jíst určitě nebudu, jsem si dal doma rohlik...Ale víno si dám, víno maj levný...stáčený. Co ty...ty si něco dáš? Víno asi taky, že jo? No nevim, jídlo snad ňáký taky maj, ale nevim.
 „já dvojku červenýho...k jídlu taky nic“...Nějak nemám chuť.
Tak Ty teda bydlíš na Hanspaulce?“ pokračuju nenápadně ve výslechu.
 „No...vlastně sem tam v podnájmu takovým...ale asi mě brzy vyhoděj..Nebo odejdu sám, chtěj čím dál víc peněz, to je děs“. Odpoví a tentokrát se nesměje.
 „Psal jsi, že jsi právník???“
 „No..tak jako joo,“ už se opět chechtá. “Takovej samozvanej...Tam vedu nějaký ty spolky a radim lidem a táák..No jinak už jsem dělal toho v životě hodně...i taxikáře..Nebo sem měl taky sekáč a zastavárnu a táák různě...“
 „Aha.“..Takže je to taky jasnej KECAL....Lída by měla radost.
 Přichází servírka:“Budete večeřet?“
 „Kdepák, jen víno si dáme...to stáčený červený do džbánečku...a dvě skleničky...dík.“ odpoví Radovan a sbírá při tom ze stolku zbytky buráků. Sype si je do pusy a pokračuje v líčení životních příhod:
 „.Tak ty máš syna, že jo...No já mám dceru, ale odmala žije s matkou..Vůbec ji nevídám, matka nechtěla, no a dcera taky nemá zájem, tak se nevnucuju.“
Takže ty máš dceru, kterou vůbec nevídáš?“ Podivím se. “A kolik jí je?“
 "No dospělá už, jak říkám, já se nevnucuju..Stejně by mě akorát oškubala, určitě je po svý mámě..."
"S ženskejma je to těžký...Já teď poslední roky....po tom mým posledním vztahu...sem nějak nebyl schopnej si nikoho najít..“ Odmlčí se a zadívá se na mě.
Servírka přináší víno. Konečně! Rychle si naleju a ochutnám. Fuj, je to patok! No aspoň nehrozí, že bych se opila a stratila zábrany. Lída by měla radost, chichi.
 Radovan si naleje taky a pokračuje v truchlivém monologu.
 „Jsem měl holku takovou mladou, ona by pořád na diskotéky chodila...No a představ si, jednou takhle jela na diskotéku a tam se opila asi nějak moc, tak ji zavolali policajty. A ty policajti ji vezli domů a cestou to vzali přes les, no a ona jak tam vzadu seděla, tak měla nějak blbě zavřený dveře, a oni narazili do pařezu, a ona jim z toho auta vypadla, a oni ji přejeli!....no strašný!“...Napije se a dramaticky se odmlčí.
 Taky se napiju. Cítím jak mi začíná škubat v oku. V duchu zpracovávám tu podivnou historku.
Takže umřela?“zeptám se po chvilce trapného ticha.
 „Jo...Je to už deset let a já jsem z toho pořád v šoku...Taky si od tý doby kupuju samý videa se zabíjením. Horory a tak..Můj psychi“..../rychle se zarazí/. „Teda můj kámoš psychiatr /aby sis jako nemyslela, že snad chodím k psychiatrovi, chichi/..Tak teda můj kámoš psychiatr říká, že je to prej normální, že mě to jako uklidňuje, koukat na ty videa no....Už jich mám pěknou sbírku doma ..Bych je potřeboval nějak vytřídit...Tak sem si řikal...teda tys řikala, že děláš na počítači něco, že jo?“
Němě přikývnu...V oku mi cuká čím dál víc.
 „No to je skvělý, tak sem si řikal, že bys mě mohla udělat seznam takovej abecední těch videí jako, a vytřídit to nějak a táák“.....Významně se na mě podívá.
 Konečně se odmlčel.
V duchu si rekapituluju vše, co jsem vypozorovala. Takže ŠKRT, KECAL a navíc naprosto jasnej CVOK. Lída by měla radost. Cože to ještě říkala?..Aha ÚCHYL!!...
Tak to ne, na tohle já už čekat nebudu!
Rychle se zvedám.
 „Promiň, musím jít na záchod.“
Na záchodě si obličej polévám studenou vodou a rychle vyťukávám SMSku Lídě:
AKCE KLICE. ZAVOLEJ ZA 5 MINUT.
Ještě chvíli vyčkám a pak se vrátím ke stolu.
 Radovan zatím vyzunkl ten patok a už si leje další. „Vážně skvělý víno, za tu cenu,“ pomlaskává si a dozobává ze stolu poslední zbytky buráků.
 V tom mi zazvoní telefon. Hurá!
Jé ahooj Lído, proč voláš?“..dělám překvapenou a chvíli jako poslouchám, co říká...“Ježiš promiň, já Ti je zapomněla nechat ve schránce!..Ty už jsi v domě?..No to je průšvih, tak já tam HNED jedu! Tak čau a nezlob se.“
 Obracím se na Radovana a dávám si pozor, abych u toho neměla přílíš šťastný výraz.
 „Hele to je průšvih. Já jsem přespávala u kamarádky a zapomněla jsem jí nechat klíče ve schránce a ona teď čeká v domě i se svým malým děckem a já tam musím okamžitě zajet a dát jí je, jinak se nedostane do bytu.“
Chrlím na něho ty slova jako kulomet a snažím se tvářit zkroušeně. Ale moc mi to nejde.
Tak já musím běžet, měj se fajn!“ Rychle se zvedám. Zdrhám a na stole nechávám ležet zvadlé pivoňky.
 „No tak teda ahoj no, tak si brzo zavoláme jo?..A to víno můžu za Tebe dopít?“ volá na mě ještě překvapený Radovan, ale já už ho neslyším.

Vyjdu ven a rychle se nadechnu studeného vzduchu. Večer je chladný. Oknem pozoruju Radovana, jak dopíjí mou sklenku vína a trochu zamyšleně zírá na kytici pivoňek. Odcházím na tramvaj a už je mi fajn.

 Lída měla pravdu. Je to fakt dobrá kamarádka.
Dnes jsem se zase nezamilovala. A možná se nezamiluju ani příště.
Ale kamarádi, Ti už mi zůstanou.
Napořád.

pátek 14. února 2020

Pubertální skotačení přestárlé matky - povídka ze života a jedna chytrá rada na závěr..:-)


Ani nevím, co mě to napadlo...Asi za to může ta nekonečně dlouhá zima...Nebo to, že jsem během krátké doby už podruhé byla 14 dní nemocná, což mi vzalo poslední zbytky energie ..Nebo možná to, že jediná společenská událost, které jsem se v posledních měsících zúčastnila, byl nákup jednoho mléka, 10ti rohlíku a 15dkg šunkového salámu v místní vesnické sámošce.. ...Nebo to, že cítím jak můj čtrnáctiletý syn už definitivně míří do světa dospělých , čímž pomyslně trhá pupeční šňůru a drásá mé přehnaně mateřské srdéčko ..A samozřejmě taky to, že jak trefně napsal cestovatel Zibura “přechod už pro mě nejsou jen čáry na silnici, ale něco, co se bohužel nezadržitelně blíží“....
 Zkrátka letos jsem na narozeninovou párty, pořádanou tak jako každoročně třetí únorový týden na počest narozenin dcer mé kamarádky, nedorazila v zrovna nejlepším rozpoložení. Jelikož obě děvčátka se narodila v měsíci únoru, slaví vždy společně. A jelikož je to velká událost, nechybí hudba, konfety, dortíčky, chlebíčky, balonky, pivo, limo, šumivé nápoje, alko i nealko, k tomu pár potrhlých přátel ve věkovém rozmezí od 4 do 70ti let – no a zábava je na světě.
 Když jsme dorazili na párty, rozhodla jsem se, že nebudu jako každoročně ucucávat bílé víno, ale vzhledem k přetrvávajícím příznakům virozy budu léčit svůj oslabený organismus panáky becherovky. Že to nebyl dobrý nápad, jsem mohla tušit. Jelikož jsem v poslední době pila hlavně bylinkové čaje, byl můj pád na alkoholické dno o to rychlejší.
První příznaky mé opilosti se začali projevovat tím, že jsem v návalu nadšení při tlachání dospěláků v kuchyni navrhla založit politickou stranu havloidních sluníčkářů a podobných zoufalců s úderným názvem PRAK /zkratka PRAžská Kavárna/...Toho se nadšeně chytla babička přítomných oslavenců, bývalá chartistka Věra, která navrhla, že bychom si měli dát přezdívky. Těžko říct, zda si založení strany spletla s nějakou nelegální činností, nebo se jen v myšlenkách přenesla do doby totalitní, každopádně jsem se toho chytla a po velkou část večera se bavila agitací, vymýšlením nových přezdívek dalším členům, jakož i politického programu naší strany.
 Když jsem vše detailně naplánovala, přesunula jsem se do obýváku mezi tančící děti, abych si užila návaly nostalgie....
 Muži prý mají také přechod...řeší ho obvykle tím, že po padesátce utečou od své nudné postarší ženy, která stále jen trapně vaří, žehlí a uklízí....k mladé krásce, která nevaří ani neuklízí, zato si umí skvěle užívat a hlavně dobře ví, jak zatočit s jejich naditou peněženkou....Muži začnou běhat, dají si tmavý přeliv, nasadí kšiltovku, nasoukají džísku, pořídí nový dům, nové dítě a zahájí nový život...
 Já jsem se na dětském večírku mezi skotačícími dětmi rozhodla zatočit se začínajícími příznaky stáří a s nimi spojené deprese tak, že jsem se hodlala nostalgicky přenést v čase do doby pubertální.
Čekala jsem jen na vhodnou chvíli.
 Ta nastala, když kdosi pustil „Highway to hell!“ od kultovních ACDC. Na nic jsem nečekala. Rychlostí přestárlého blesku jsem vyběhla na pomyslný parket, rozpustila vlasy a zatímco jsem rukou bušila do strun imaginární kytary, přidala jsem ještě sérii divokých poskoků, prokládaných občasnými skřeky...“Higway to hell!!“ „Highway to he e éél!!..hulákala jsem a uháněla po dálnici přímo do alkoholického pekla..
 Možná to ještě nemuselo dopadnout tak blbě...kdybych nedostala ten šílený nápad, zakončit svou estrádu tím, že udělám most...
 Ten z vás, kdo někdy dělal most, asi tuší, že je rozdíl ho dělat v osmnácti a po čtyřicítce...V mém věku mi při tomto krkolomném kousku krom zlomeného vazu, otřesu mozku, ostudy, vykloubeného ramene, a vyhřezlé plotýnky hrozilo, že už se zkrátka nenarovnám....Jenže říkejte to matce utržené ze řetězu....V poslední chvíli jsem v náhlém pudu sebezáchovy poprosila vedlestojící dceru své kamarádky – sedmnáctiletou dívku Válu, zda mě bude při mém triumfálním výkonu jistit..Když souhlasila, neváhala jsem a provedla hluboký záklon, přiněmž jsem doufala dosáhnout dlaněmi na zem a užít si potlesku přihlížejících teenagerů...
 Bohužel jsem přecenila nejen své schopnosti, ale i pomoc Vály, která vůbec nevěřila, že takovou debilitu předvedu a tudíž mě jaksi zapomněla jistit...Při záklonu se mi náhle zatmělo před očima...Dopad na zem byl tvrdý...Naštěstí, krom menší boule na hlavě a větší ostudy, jsem to přežila bez úhony. Dokonce se mi po jistém úsílí podařilo i vstát a dobelhat se k nejbližší židli...
Zrovna když jsem se nenápadně snažila ohmatávat bouli na hlavě a tvářit se statečně, kdosi zhasl...Tma mě zachránila...Na řadu totiž přišel hlavní hřeb večera, čímž bylo taneční vystoupení našich dětí, které se celé odehrávalo při zhasnutých světlech...K dosažení světelných efektů mladí tanečníci použili různobarevné svítící tyčinky Twister, které si upevnili na oděv a občas nějaké vyhazovali do vzduchu i mezi nadšené diváky.
Musím přiznat, že jejich exhibice byla o mnoho vydařenější a měla daleko větší úspěch než to, co jsem před chvílí předvedla já. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že měli vše řádně předem nacvičené, nepouštěli se do krkolomných kousků...pili kolu ...a hlavně...bylo jim o pár desítek let méně.
Pohled na na naše úžasné děti ve mně opět vzbudil vlnu lítosti nad pomíjivostí mladí, a já začala plakat...Abych předešla dalším soucitným pohledům, raději jsem se odplížila do koupelny dříve, než někdo stihl rozsvítit...Tam jsem hodnou chvíli střídavě plakala a polévala se vodou. Při pohledu do zrcadla na svůj opuchlý obličej jsem moudře usoudila, že bych měla jít spát.
Do ložnice jsem se kolem rozjásaného davu dostala naštěstí zcela nepozorovaně, narvala špunty do uší a oddala se spánku..Ani ve snu jsem bohužel neměla klid..Nejprve se mi zdálo, že hostitel Pavlík kdesi na veřejnem prostranství prohlásil, že Stalin byl debil a okamžitě byl za projevený názor odvlečen policejními příslušníky do vězení...
 Ani další sen nebyl o nic lepší. Zdálo se mi, že mi z hlavy čouhají uvolněné dráty, a že jsem poprosila jedno z dětí, ať mě je připevní zpět. Než jsem se nadála, měla jsem v hlavě díru. Vypadalo to, jako když z vlašského ořechu uloupnete kus skořápky a vidíte uvnitř jádro...To jádro byl ale můj mozek...Proboha, proč jsi mi udělal do hlavy díru?!..otázala jsem se dítěte..“No oni ty dráty nešly přidělat, tak jsem to musel otevřít!“..oznámil mi chlapec nevzrušeně...“Vždyť já mám odhalený mozek!..Můžu dostat nějakou infekci! Musím okamžitě do nemocnice!!!!“ ječela jsem ve snu.
 Probudila jsem se hrůzou! Hlava mi třeštila...Pro jistotu jsem ji prohmátla, ale díru jsem nenašla..Díky urychlené aplikaci růžového prášku zvaného Ibalgin se mi už po chvíli zdálo, že jsem se konečně vyspala do růžova.
 Když jsme později jeli se synkem autobusem zpět domů, a já si v duchu rekapitovala svůj nevalný výstup, měla jsem náhle potřebu s ním mluvit. Vyrvala jsem mu z uší sluchátka, odhodila mobil a spustila:.“Omlouvám se, chovala jsem na té oslavě trochu hloupě“...“Ale mami, hlavně že jsme si to užili ne?!“..odvětil mi zvesela můj chlapec a podíval se na mě jako tatínek na malou holčičku, která se mu omlouvá za to, že si při hraní umazala své bílé punčocháčky... 
A já jsem si najednou uvědomila to hlavní...Ať už jsme dospělí, kteří se touží stát opět dětmi...nebo děti, které touží být dospělé...Nemá smysl babrat se v minulosti ani přehnaně vzhlížet k nejisté budoucnosti ..nejdůležitější totiž je, umět si užít přítomný okamžik společného bytí.....Tady a teď...

sobota 21. prosince 2019

Vánoční TRAPAS

Už druhý den prší. Sníh rychle taje a rozbředlé potůčky se vlévají do kaluží, takže člověk musí obout nepromokavé prdící holínky a dávat pozor, kam šlape. Kamion právě projel tou sračkou dost rychle na to, aby mě stihl pořádně ohodit. Nadávám. Táhnu v každé ruce jednu obrovskou tašku s nákupem, v zimním kabátu si připadám neforemně, mám splihlé vlasy, poslední zbytky mejkapu už také dávno odpluly a vytvářejí nový šedohnědý vzorek na mé bílé šále. Záhlednu svůj odraz ve skle výlohy a připadám si jako lední medvěd čerstvě přejetý parním válcem.

Korunu tomu všemu nasadí mladičká prodavačka v obchodě s elektronikou. Když vidí, jak nerozhodně procházím mezi regály, rychle mi běží na pomoc. Nasadí zářivý úsměv a na prsou se jí skví nápis „Nejlepší obsluha. Jsem tu jen pro vás“.
„Hledáte něco konkretního?“ Zašveholí otřepanou frázi.“ Ani ne, jen se tak rozhlížím“ odpovím po pravdě a doufám, že už mě nechá na pokoji. Ona se však jentak odbýt nenechá, je to přece „nejlepší obsluha, jen pro vás“. „Tak co třeba něco PRO VNOUČKY? Máme tu teď ve slevě krásné kartáčky na baterku.“...culí se na mě a už jeden přináší.
TRAPAS. Měla bych něco udělat.
Slyšela jsem dobře??? Opravdu řekla PRO VNOUČKY??? Krucinál!..To mi tedy vážně dodalo sebevědomí. Ty káčo jedna, já ještě vnoučky nemám, já bych klidně mohla mít ještě takhle malý dětičky!!...chce se mi křičet. Místo toho nasadím křečovitý úsměv.

„O né, děkuji za nabídku, ale já už mám vnoučky odrostlé a pravnoučky mám čtyři, takže bych musela koupit každému jeden, jinak by se poprali. A tolik kartáčků já kupovat nechci, leda že bych dostala množstevní slevu. Jo ale když jsme u těch kartáčků, napadlo mě jestli neprodáváte nějaké pěkné krabičky na zubní protézy – pro dědu. No a pro mě nějaký šikovný vibrátor, na dlouhé zimní večery...Sice už jsem prabába, ale pořád se cítím jako mladice, víte.“spiklenecky na ni zamrkám.
Chvíli na mě beze slova zírá a poté se vypaří. Tak. Konečně jsem se jí zbavila.

Vycházím ven a málem se s ním srazím ve dveřích.

„No né, to je ale náhoda!! Tebe už jsem neviděl let! Jak se máš?!“..vrhá se na mě chlapík v kožené bundě a tváří se nadšeně. Prohlížím si ho a v duchu přemýšlím, kam ho zařadit. Čtyřicátník z kategorie BPB /rozuměj Brýle Pleš a Břicho/, barva vlasů již neznámá, oči hnědé. Vůbec nevím, odkud bych ho měla znát. Asi už fakt stárnu a zapomínám.

„Sluší Ti to! Pořád!.Vůbec jsi se nezměnila!“..skládá mi poklony a já přemýšlím, zda to myslí vážně nebo si jen omylem vzal příliš slabé brýle. Samozřejmě nic nenamítám, koneckonců kdo by lichotkám odolal, zvlášť poté, co mé sebevědomí utrpělo ránu od té nechutně mladé prodavačky a potřebuje pořádnou vzpruhu.

„Pospícháš? Co kdybychom si šli na chvíli někam sednout? Pomůžu Ti s taškama.“ Dřív než stihnu něco říct, popadne tašky a rozhodně mě odvádí do nebližší kavárny. Vlastně jsem docela ráda. Mám už toho předvánočního lítání plný zuby, ruce mám od těžkých tašek vytahaný a docela ráda si zalezu někam, kde si budu moci konečně odpočinout.

Jediné, co mě na tom všem trochu trápí je fakt, že si stále nemůžu vzpomenout, odkud bych tohohle chlápka měla znát. Ze základky určitě ne, nedávno jsme přece měli sraz.... Ani ze střední, tam bylo kluků jen pět a Ty bych přece poznala...Šrotuje mi to hlavou...No ovšem potom následovalo pár lásek, většinou kratšího trvání, tak že by to byl jeden z nich?..Jindřich?..Ten ne, ten byl vždycky menší a drobnej...ztloustnou by mohl...ale vyrůst?..A měl přece modrý oči...výrazný...toho bych ještě poznala.....Nebo že by Milan?...Ne Karel!...to bude určitě Karel!...ale ten přece odjel do Ameriky..Tak že by se vrátil?...Ten ale pěkně zpáprdovatěl, býval to takový sportovec....přemýšlím.

„Můžu Ti objednat víno?..Na setkání po letech si přece musíme připít, ne?“...vytrhně mě ze zamyšlení ten asiKAREL. Opět nic nenamítám. Sedíme v kavárně a asiKarel mi pomáhá sundat kabát. Je to džentlmen. Sice vzhledově nic moc, ale jinak milej, pomyslím si. Objednává víno a přiťukne si..“Tak na setkání“, usměje se.

„Víš, já jsem si pořád říkal, že Tě tu jednou musím potkat. Už tady pár let nebydlím, dělám teď v Praze, ale mám tu pořád mámu, tak sem o Vánocích s rodinou vždycky zajedu“..

Takže Karel to být nemůže, ten přece odjel do Ameriky, napadne mě, a v duchu ho také vyškrtávám ze seznamu svých dávných lásek...Spolu s ním odškrtávám i Pavla /ten přece nebyl odsud/ a Martina /ten měl přeci uplně jiný uši, takový malinký špičatý/

„Víš, vždycky jsem si říkal, že až Tě jednou potkám, tak Ti to budu muset říct...Protože mě to mrzí už od toho dne, kdy jsem se zachoval jako pitomec....Po tom všem...“ polkne a dlouze se na mě zadívá .
Cítím jak rudnu. Vůbec nevím, jak mám reagovat. Proboha vždyť já vůbec netuším, o čem mluví!!

„Nikdy jsem na tu noc v Harrachově nezapomněl, víš“..napoví mi, ale já stejně tápu.

V Harrachově?..Tak to by musel být jedině ten nemožnej zoufalec Jirka, co mě tam tenkrát balil na chatě?


„Všichni odešli do hospody a my dva jsme se spolu opili svařákem...Teda spíš jsem opil já Tebe, já vím, byl jsem pitomec, kterej Tě chtěl zkrátka dostat a to se mi povedlo...“

Ježíši Kriste!...Kdy to bylo?...On mě opil a já se s ním vyspala a vůbec si to nepamatuju!!!
Tak já se fakt vyspala s tím zoufalcem Jirkou??
Že by to bylo tenkrát, jak jsem měla to strašný okno?..No to né..To je teda síla!

...“Bylas vždycky taková tajemná a nepřístupná a já se vsadil s klukama, že Tě dostanu...Byl jsem idiot..Proto jsem se pak choval jako King, nechtěl jsem před klukama dávat najevo, že k Tobě něco cítím. Chtěl jsem zkrátka působit jako donchuán, pro kterýho jsi jen další zářez na pažbě....Vím, že jsem TI hrozně ublížil..Vím, že se Tě dotklo, jak debilně jsem se po tom všem zachoval..Po tý úžasný noci, kterou jsme promilovali na koberci před krbem, kdy jsem Ti šeptal zamilovaný slovíčka a vyznal lásku... Vím, že jsi odjela pryč jen kvůli tomu, abys mě už nepotkala...“

Tak....To bychom měli...Začínám být ještě zmatenější. Zoufalce Jirku mohu zdá se vyškrtnout, ten se rozhodně jako donchuán nechoval ani omylem. Navíc by mě těžko po takový noci přehlížel, spíš by vrněl blahem...Tak kdo to sakra může být?..Pak už připadá v úvahu jedině Petr....ale přece...to bych si snad musela pamatovat!...a s tím jsem v Harrachově nebyla...Nebo, že by ano?..Ten se mi sice líbil, ale ten si mě přece nikdy moc nevšímal...A že bych úplně zapomněla na něco tak zásadního, jako byla promilovaná noc s ním???..Na koberci před krbem???...To už je se mnou vážně špatný. Stárnu a zapomínám.
Ten kluk si myslí, že jsem trpěla, a já si to přitom vůbec nepamatuju! Měla bych něco udělat..Ale co?

„Víš, ja jsem Tě sem dneska vzal hlavně proto, abych udělal dvě věci.....Abych Ti řekl, že jsem Tě vždycky miloval. A hlavně, abych se Ti omluvil.“

„Odpustíš mi, JANO?“

No páni! To jsem nečekala. Tak už je to jasný. Není to ani Jindřich, ani Milan, ani Karel, ani Jirka a dokonce ani Petr ...Je to jen cizí chlápek, který si mě spletl s jakousi tajemnou Janou.
TRAPAS. Měla bych něco udělat.

„To víš že Ti odpouštím, když jsou ty Vánoce. Měj krásný svátky!“
Dávám mu pusu. Asi jsem se dočista pomátla.

Usmívá se. „Moc děkuju, taky Ti přeju krásný Vánoce, Jani. A třeba někdy zase nashle.“
Vstává, a odchází k baru zaplatit to víno.

Tentokrát se Janu ani nesnaží opít, pomyslím si. Asi taky stárne.
Škoda.

Možná jsme mohli ještě chvilku zůstat...mladí...:-))).



pátek 3. srpna 2018

Kdo dnes chybí na pláži?..aneb matky a puberťáci na společné dovolené...:-))


Je čtvrtek 25.května 2017. Ve škole, kde pracuju, je tradiční blázinec, spojený s koncem roku...Prázdniny už se nezadržitelně blíží a my holky, co spolu kamarádíme, nadšeně plánujeme společnou dovolenou v Itálii.
Tak teda Kačka nakonec pojede i se svou nejlepší kamarádkou Sárou...Bude nás plnej apartmán..No a Martině se podařilo přemluvit ještě Alici se synem, tak ty budou bydlet s ní a s chlapečkama v tom vedlejším. Vypočítává mi Lída do telefonu konečný počet účastníků našeho zájezdu...
 Tak to máme Martinu s jejími „chlapečky“/je jim 15 a 16 let../, Alice se synem , já se synem, Lída s třema holkama....vypočítávám v duchu...
 „Takže nás bude dohromady jedenáct! Zděsím se. „No páni, to bychom už snad mohli zažádat o množstevní slevu, ne? Hele...a ta Alice...není to náhodou ta, co o ní Martina prohlašovala, že je to labilní alkoholička?“..bleskne mi najednou hlavou...
 „No je, ale znáš to, Martina přehání...Alice je prostě jen nešťastná z rozpadu manželství, tak trochu popíjí víno, no..To přece děláme všechny, ne?“ odpoví Lída a já tuším, že při tom jednu sklenku právě ucucává, aby si srovnala hladinku....
 „No nevím, říkala o ní, že je hysterka, a že v opilosti hledá mužskou náruč, ve které by se vyplakala...A to jsem teda řekla ještě dost kulantně....A ta tvoje Kačka jestli pojede tentokrát i s kámoškou, tak teda zapomeň na to, že nám bude vařit a hlídat mladší děti...Je jí šestnáct a půl..to jí spíš budeme hledat někde po barech...“
Ale ne, její kamarádka Sárinka je moc slušná holka, znám ji několik let..Nedělej ze všeho hned tragedii.“.naštve se Lída
No když myslíš“..rezignuju a raději se už do dalších chmurných předpovědí nepouštím..Konečně si spolu přece užijeme pořádný léto u moře!
 Přesto tak nějak tuším, že zájezd čítající čtyři zoufalé matky pokročilého věku a sedm bláznivých puberťáků bude fakt mazec...
------ 
 Den první.
Konečně jsme dorazili. Je horká srpnová noc. V centru městečka se koná oslava. Všude na náměstí jsou rozmístěny bílé kovové stolečky, u kterých posedávají hlučné italské rodinky, cpou se slanými koláčky a střídavě popíjejí víno i pivo K tomu jim vyhrává místní kapela hity sedmdesátých let a na parketě zběsile poskakuje do rytmu malá holčička...Sedíme i s dětmi u jednoho ze stolků a snažime se zapadnout mezi místní. Tančíme. Přidávají se kupodivu i naše pubertání děti a nakonec i partička nadšených italských důchodců. První večer se vydařil.
Den druhý.
Po večeři necháváme děti doma a vyrážíme na skleničku. Při nekonečném přemílání všech našich životních příhod zapomeneme vnímat čas. Vracíme se domů hodinu po půlnoci. Usínám. Někdo se mnou cloumá. Otevřu oči a vidím vyděšenou Lídu. Právě zjistila, že obě starší holčičky - Káťa i s kamarádkou Sárou, v ložnici chybí. Rychle se oblékám. Spouštíme pátrací akci. Ukáže se, že jsou naproti v baru.Vyrážíme za nimi. Obě děvčátka se skvěle baví uprostřed party italských mladíků a popíjejí něco, co rozhodně nevypadá na limonádu. Po krátké výměně názorů se všichni vracíme domů.
Den třetí.
Káťa a Sárinka s námi dnes na pláž nejdou..Bolí je hlava a zvrací. Prý úpal, tvrdí Lída..Úča Martina si hraje na chytrou a poučuje Lídu, jak slečny vychovávat. Večer si jdeme opět na chvíli posedět do baru. Tentokrát pro jistotu hned do protějšího, abychom měli děti na očích. U baru se nám totálně opije hysterka Alice. Okamžitě si vyhlédne oběť. Vypláče se na rameni playbojovi z Neapole a nechá se od něho utěšovat až do rána.
 Den čtvrtý.
Alice s námi dnes na pláž nejde. Bolí ji hlava, střídavě spí a zvrací. Asi úpal... Večer jdeme na sangria párty. Martiny „chlapeček“ - introvertní 16ti- letý Honzík, najednou odchází, aby se vzápětí odkudsi vynořil se zmalovanou blondýnou.„Mami, to je Amélie, moje holka, my se jdem spolu projít...je od nás z hotelu“..oznamuje překvapené Martině. „Aha....proto si chodil každý večer zaplavat...prý kvůli kondičce..“...chechtá se Lída...Martina je v šoku..Jak mi to mohl ten můj nemluvný chlapeček provést! Nabalí si nějakou cuchtu!!! Chápete to?! Co si s ní proboha povídá, vždyť doma pořád jen mlčí!“..Zatímco ji utěšujeme, Honzík se vrací „Hele, mami, neměla bys nějaký eura? Chtěl bych ještě Amélii pozvat na drink.“ šveholí nemluvný Honzík a culí se přitom na slečnu. „No to rozhodně NE! Je ti šestnáct! Jdeme domů!“ zavelí rázně Martina, aby vzápětí zjistila, že zatímco řešíme Honzíka, její mladší syn Vládík se mezitím nenápadně upravil sangrií, která se na akci podává zdarma. „Proboha, kolik jsi toho vypil?!!“...“Asi tři...,nebo že by čtyři?“...blábolí viditelně podroušený Vládík, kterého rychle odtahujeme domů.
 Den pátý.
Vládík s námi dnes na pláž nejde. Bolí ho hlava a zvrací. Asi úpal.....Chybí i Martina. Také ji bolí hlava a zvrací..Asi migrena... Nemluvný Honzík se zmizel kamsi vykecávat se slečnou a Alici někde utěšuje italský playboy. Ležíme s Lídou na pláži a pozorujeme děti. Lídiny holky už sekaj dobrotu a můj syn i Aličin chlapec Jára naštěstí alkohol nepijí...zatím...Vypadá to, že dnes bude konečně klid..
Ale není...K večeru se odkudsi vynoří už zjevně podnapilá Alice a hystericky štká. Playboy jí dal kopačky. Prý to bral jako letní romanci a netušil, že se do něj Alice zamiluje. Dala mu pár facek a on jí to málem oplatil. Utekla.
Zbytek večera trávíme utěšováním Alice a nadáváním na všechny debilní chlapy.
 Den šestý.
Alice s námi dnes na pláži není. Bolí ji hlava a zvrací. Asi absťák.. Chybí ještě Honzík, který se opět věnuje slečně Amélii a Jára, který si včera cestou z pláže zvrkl kotník.
Večer hrajeme karty. Honzík si odešel zaplavat. Vrací se za 2 hodiny lehce podnapilý. Sebral kapesné a pozval slečnu na drink. Ta mu za odměnu dala kopačky. Prý až přijedou domů, tak by to stejně nefungovalo, protože on je z Prahy a ona z Brna a vztah na dálku je blbost. Zbytek večera trávíme utěšováním ponapilého Honzíka a nadáváním na všechny debilní ženský.
 Den sedmý.
Honzík dnes s námi na pláži není. Bolí ho hlava a zvrací. Asi úpal... Jinak jsme všichni. Hrajeme petanque, blbneme ve vlnách a užíváme si poslední den před odjezdem domů. Alice šla nakoupit víno, večer si uděláme závěrečný večírek na pláži. Jsme tam konečně všichni...Děti si šli někam hrát a my ženský klábosíme a popíjíme..Pozorujeme hvězdy a posloucháme hukot moře..Víno rychle mizí..Je už dost pozdě, tak se vydáme hledat děti...Sedí v kroužku a hrají flašku. Ukazalo se, že šikovní Martiny synové nenápadně z našeho demižonu odlili víno do petky a teď už jsou podnapilí všichni. Odtáhneme je domů... V šoku nemůžeme usnout a do rána na balkoně dopíjíme zbytek demižonu.
 Den osmý.
Na pláž dnes nejde nikdo. Balíme se na cestu domů, bolí nás hlava a zvracíme. Všichni. 
Už se dost těším, až si doma po té dovolené konečně odpočinu...:-)

Vybraný příspěvek

Proč zrovna já

Tak jo...Jsem nemocná...Teď právě ležím v posteli zachumlaná pod dekou, piju horkej čaj a pozoruju sýkorky za oknem, jak vyťukávaj posl...