Už druhý den prší.
Sníh rychle taje a rozbředlé potůčky se vlévají do kaluží,
takže člověk musí obout nepromokavé prdící holínky a dávat
pozor, kam šlape. Kamion právě projel tou sračkou dost rychle na
to, aby mě stihl pořádně ohodit. Nadávám. Táhnu v každé ruce
jednu obrovskou tašku s nákupem, v zimním kabátu si připadám
neforemně, mám splihlé vlasy, poslední zbytky mejkapu už také
dávno odpluly a vytvářejí nový šedohnědý vzorek na mé bílé
šále. Záhlednu svůj odraz ve skle výlohy a připadám si jako
lední medvěd čerstvě přejetý parním válcem.
Korunu tomu všemu nasadí
mladičká prodavačka v obchodě s elektronikou. Když vidí, jak
nerozhodně procházím mezi regály, rychle mi běží na pomoc.
Nasadí zářivý úsměv a na prsou se jí skví nápis „Nejlepší
obsluha. Jsem tu jen pro vás“.
„Hledáte něco
konkretního?“ Zašveholí otřepanou frázi.“ Ani ne, jen se tak
rozhlížím“ odpovím po pravdě a doufám, že už mě nechá na
pokoji. Ona se však jentak odbýt nenechá, je to přece „nejlepší
obsluha, jen pro vás“. „Tak co třeba něco PRO VNOUČKY?
Máme tu teď ve slevě krásné kartáčky na baterku.“...culí se
na mě a už jeden přináší.
TRAPAS. Měla bych něco
udělat.
Slyšela jsem dobře???
Opravdu řekla PRO VNOUČKY??? Krucinál!..To mi tedy vážně dodalo
sebevědomí. Ty káčo jedna, já ještě vnoučky nemám, já bych
klidně mohla mít ještě takhle malý dětičky!!...chce se mi
křičet. Místo toho nasadím křečovitý úsměv.
„O né, děkuji za
nabídku, ale já už mám vnoučky odrostlé a pravnoučky mám
čtyři, takže bych musela koupit každému jeden, jinak by se
poprali. A tolik kartáčků já kupovat nechci, leda že bych
dostala množstevní slevu. Jo ale když jsme u těch kartáčků,
napadlo mě jestli neprodáváte nějaké pěkné krabičky na zubní
protézy – pro dědu. No a pro mě nějaký šikovný vibrátor, na
dlouhé zimní večery...Sice už jsem prabába, ale pořád se cítím
jako mladice, víte.“spiklenecky na ni zamrkám.
Chvíli na mě beze slova
zírá a poté se vypaří. Tak. Konečně jsem se jí zbavila.
Vycházím ven a málem
se s ním srazím ve dveřích.
„No né, to je ale
náhoda!! Tebe už jsem neviděl let! Jak se máš?!“..vrhá se na
mě chlapík v kožené bundě a tváří se nadšeně. Prohlížím
si ho a v duchu přemýšlím, kam ho zařadit. Čtyřicátník z
kategorie BPB /rozuměj Brýle Pleš a Břicho/, barva vlasů již
neznámá, oči hnědé. Vůbec nevím, odkud bych ho měla znát.
Asi už fakt stárnu a zapomínám.
„Sluší Ti to!
Pořád!.Vůbec jsi se nezměnila!“..skládá mi poklony a já
přemýšlím, zda to myslí vážně nebo si jen omylem vzal příliš
slabé brýle. Samozřejmě nic nenamítám, koneckonců kdo by
lichotkám odolal, zvlášť poté, co mé sebevědomí utrpělo ránu
od té nechutně mladé prodavačky a potřebuje pořádnou vzpruhu.
„Pospícháš? Co
kdybychom si šli na chvíli někam sednout? Pomůžu Ti s taškama.“
Dřív než stihnu něco říct, popadne tašky a rozhodně mě
odvádí do nebližší kavárny. Vlastně jsem docela ráda. Mám už
toho předvánočního lítání plný zuby, ruce mám od těžkých
tašek vytahaný a docela ráda si zalezu někam, kde si budu moci
konečně odpočinout.
Jediné, co mě na tom
všem trochu trápí je fakt, že si stále nemůžu vzpomenout,
odkud bych tohohle chlápka měla znát. Ze základky určitě ne,
nedávno jsme přece měli sraz.... Ani ze střední, tam bylo kluků
jen pět a Ty bych přece poznala...Šrotuje mi to hlavou...No ovšem
potom následovalo pár lásek, většinou kratšího trvání, tak
že by to byl jeden z nich?..Jindřich?..Ten ne, ten byl vždycky
menší a drobnej...ztloustnou by mohl...ale vyrůst?..A měl přece
modrý oči...výrazný...toho bych ještě poznala.....Nebo že by
Milan?...Ne Karel!...to bude určitě Karel!...ale ten přece odjel
do Ameriky..Tak že by se vrátil?...Ten ale pěkně zpáprdovatěl,
býval to takový sportovec....přemýšlím.
„Můžu Ti objednat
víno?..Na setkání po letech si přece musíme připít,
ne?“...vytrhně mě ze zamyšlení ten asiKAREL. Opět nic
nenamítám. Sedíme v kavárně a asiKarel mi pomáhá sundat kabát.
Je to džentlmen. Sice vzhledově nic moc, ale jinak milej, pomyslím
si. Objednává víno a přiťukne si..“Tak na setkání“, usměje
se.
„Víš, já jsem si
pořád říkal, že Tě tu jednou musím potkat. Už tady pár let
nebydlím, dělám teď v Praze, ale mám tu pořád mámu, tak sem o
Vánocích s rodinou vždycky zajedu“..
Takže Karel to být
nemůže, ten přece odjel do Ameriky, napadne mě, a v duchu ho také
vyškrtávám ze seznamu svých dávných lásek...Spolu s ním
odškrtávám i Pavla /ten přece nebyl odsud/ a Martina /ten měl
přeci uplně jiný uši, takový malinký špičatý/
„Víš, vždycky jsem
si říkal, že až Tě jednou potkám, tak Ti to budu muset
říct...Protože mě to mrzí už od toho dne, kdy jsem se zachoval
jako pitomec....Po tom všem...“ polkne a dlouze se na mě zadívá
.
Cítím jak rudnu. Vůbec
nevím, jak mám reagovat. Proboha vždyť já vůbec netuším, o
čem mluví!!
„Nikdy jsem na tu noc v
Harrachově nezapomněl, víš“..napoví mi, ale já stejně tápu.
V Harrachově?..Tak to by
musel být jedině ten nemožnej zoufalec Jirka, co mě tam tenkrát
balil na chatě?
„Všichni odešli do
hospody a my dva jsme se spolu opili svařákem...Teda spíš jsem
opil já Tebe, já vím, byl jsem pitomec, kterej Tě chtěl zkrátka
dostat a to se mi povedlo...“
Ježíši Kriste!...Kdy
to bylo?...On mě opil a já se s ním vyspala a vůbec si to
nepamatuju!!!
Tak já se fakt vyspala s
tím zoufalcem Jirkou??
Že by to bylo tenkrát,
jak jsem měla to strašný okno?..No to né..To je teda síla!
...“Bylas vždycky
taková tajemná a nepřístupná a já se vsadil s klukama, že Tě
dostanu...Byl jsem idiot..Proto jsem se pak choval jako King, nechtěl
jsem před klukama dávat najevo, že k Tobě něco cítím. Chtěl
jsem zkrátka působit jako donchuán, pro kterýho jsi jen další
zářez na pažbě....Vím, že jsem TI hrozně ublížil..Vím, že
se Tě dotklo, jak debilně jsem se po tom všem zachoval..Po tý
úžasný noci, kterou jsme promilovali na koberci před krbem, kdy
jsem Ti šeptal zamilovaný slovíčka a vyznal lásku... Vím, že
jsi odjela pryč jen kvůli tomu, abys mě už nepotkala...“
Tak....To bychom
měli...Začínám být ještě zmatenější. Zoufalce Jirku mohu
zdá se vyškrtnout, ten se rozhodně jako donchuán nechoval ani
omylem. Navíc by mě těžko po takový noci přehlížel, spíš by
vrněl blahem...Tak kdo to sakra může být?..Pak už připadá v
úvahu jedině Petr....ale přece...to bych si snad musela
pamatovat!...a s tím jsem v Harrachově nebyla...Nebo, že by
ano?..Ten se mi sice líbil, ale ten si mě přece nikdy moc
nevšímal...A že bych úplně zapomněla na něco tak zásadního,
jako byla promilovaná noc s ním???..Na koberci před krbem???...To
už je se mnou vážně špatný. Stárnu a zapomínám.
Ten kluk si myslí, že
jsem trpěla, a já si to přitom vůbec nepamatuju! Měla bych něco
udělat..Ale co?
„Víš, ja jsem Tě sem
dneska vzal hlavně proto, abych udělal dvě věci.....Abych Ti
řekl, že jsem Tě vždycky miloval. A hlavně, abych se Ti
omluvil.“
„Odpustíš mi, JANO?“
No páni! To jsem
nečekala. Tak už je to jasný. Není to ani Jindřich, ani Milan,
ani Karel, ani Jirka a dokonce ani Petr ...Je to jen cizí chlápek,
který si mě spletl s jakousi tajemnou Janou.
TRAPAS. Měla bych něco
udělat.
„To víš že Ti
odpouštím, když jsou ty Vánoce. Měj krásný svátky!“
Dávám mu pusu. Asi jsem
se dočista pomátla.
Usmívá se. „Moc
děkuju, taky Ti přeju krásný Vánoce, Jani. A třeba někdy zase
nashle.“
Vstává, a odchází k
baru zaplatit to víno.
Tentokrát se Janu ani
nesnaží opít, pomyslím si. Asi taky stárne.
Škoda.
Možná jsme mohli ještě
chvilku zůstat...mladí...:-))).
Žádné komentáře:
Okomentovat