Kdo dnes chybí na pláži?..aneb matky a puberťáci na společné dovolené...:-))

Je čtvrtek 25.května 2017. Ve škole, kde pracuju, je tradiční blázinec, spojený s koncem roku...Prázdniny už se nezadržitelně blíží a my holky, co spolu kamarádíme, nadšeně plánujeme společnou dovolenou v Itálii.

„Tak teda Kačka nakonec pojede i se svou nejlepší kamarádkou Sárou...Bude nás plnej apartmán..No a Martině se podařilo přemluvit ještě Alici se synem, tak ty budou bydlet s ní a s chlapečkama v tom vedlejším.“ Vypočítává mi Lída do telefonu konečný počet účastníků našeho zájezdu...

 Tak to máme Martinu s jejími „chlapečky“/je jim 15 a 16 let../, Alice se synem , já se synem, Lída s třema holkama....vypočítávám v duchu...

 „Takže nás bude dohromady jedenáct!“ Zděsím se. „No páni, to bychom už snad mohli zažádat o množstevní slevu, ne? Hele...a ta Alice...není to náhodou ta, co o ní Martina prohlašovala, že je to labilní alkoholička?“..bleskne mi najednou hlavou...

 „No je, ale znáš to, Martina přehání...Alice je prostě jen nešťastná z rozpadu manželství, tak trochu popíjí víno, no..To přece děláme všechny, ne?“ odpoví Lída a já tuším, že při tom jednu sklenku právě ucucává, aby si srovnala hladinku....

 „No nevím, říkala o ní, že je hysterka, a že v opilosti hledá mužskou náruč, ve které by se vyplakala...A to jsem teda řekla ještě dost kulantně....„A ta tvoje Kačka jestli pojede tentokrát i s kámoškou, tak teda zapomeň na to, že nám bude vařit a hlídat mladší děti...Je jí šestnáct a půl..to jí spíš budeme hledat někde po barech...“

„Ale ne, její kamarádka Sárinka je moc slušná holka, znám ji několik let..Nedělej ze všeho hned tragedii.“.naštve se Lída

„No když myslíš“..rezignuju a raději se už do dalších chmurných předpovědí nepouštím..Konečně si spolu přece užijeme pořádný léto u moře!

 Přesto tak nějak tuším, že zájezd čítající čtyři zoufalé matky pokročilého věku a sedm bláznivých puberťáků bude fakt mazec...

------ 

 Den první.

Konečně jsme dorazili. Je horká srpnová noc. V centru městečka se koná oslava. Všude na náměstí jsou rozmístěny bílé kovové stolečky, u kterých posedávají hlučné italské rodinky, cpou se slanými koláčky a střídavě popíjejí víno i pivo K tomu jim vyhrává místní kapela hity sedmdesátých let a na parketě zběsile poskakuje do rytmu malá holčička...Sedíme i s dětmi u jednoho ze stolků a snažime se zapadnout mezi místní. Tančíme. Přidávají se kupodivu i naše pubertání děti a nakonec i partička nadšených italských důchodců. První večer se vydařil.

Den druhý.

Po večeři necháváme děti doma a vyrážíme na skleničku. Při nekonečném přemílání všech našich životních příhod zapomeneme vnímat čas. Vracíme se domů hodinu po půlnoci. Usínám. Někdo se mnou cloumá. Otevřu oči a vidím vyděšenou Lídu. Právě zjistila, že obě starší holčičky - Káťa i s kamarádkou Sárou, v ložnici chybí. Rychle se oblékám. Spouštíme pátrací akci. Ukáže se, že jsou naproti v baru.Vyrážíme za nimi. Obě děvčátka se skvěle baví uprostřed party italských mladíků a popíjejí něco, co rozhodně nevypadá na limonádu. Po krátké výměně názorů se všichni vracíme domů.

Den třetí.

Káťa a Sárinka s námi dnes na pláž nejdou..Bolí je hlava a zvrací. Prý úpal, tvrdí Lída..Úča Martina si hraje na chytrou a poučuje Lídu, jak slečny vychovávat. Večer si jdeme opět na chvíli posedět do baru. Tentokrát pro jistotu hned do protějšího, abychom měli děti na očích. U baru se nám totálně opije hysterka Alice. Okamžitě si vyhlédne oběť. Vypláče se na rameni playbojovi z Neapole a nechá se od něho utěšovat až do rána.

 Den čtvrtý.

Alice s námi dnes na pláž nejde. Bolí ji hlava, střídavě spí a zvrací. Asi úpal... Večer jdeme na sangria párty. Martiny „chlapeček“ - introvertní 16ti- letý Honzík, najednou odchází, aby se vzápětí odkudsi vynořil se zmalovanou blondýnou.„Mami, to je Amélie, moje holka, my se jdem spolu projít...je od nás z hotelu“..oznamuje překvapené Martině. „Aha....proto si chodil každý večer zaplavat...prý kvůli kondičce..“...chechtá se Lída...Martina je v šoku..“Jak mi to mohl ten můj nemluvný chlapeček provést! Nabalí si nějakou cuchtu!!! Chápete to?! Co si s ní proboha povídá, vždyť doma pořád jen mlčí!“..Zatímco ji utěšujeme, Honzík se vrací „Hele, mami, neměla bys nějaký eura? Chtěl bych ještě Amélii pozvat na drink.“ šveholí nemluvný Honzík a culí se přitom na slečnu. „No to rozhodně NE! Je ti šestnáct! Jdeme domů!“ zavelí rázně Martina, aby vzápětí zjistila, že zatímco řešíme Honzíka, její mladší syn Vládík se mezitím nenápadně upravil sangrií, která se na akci podává zdarma. „Proboha, kolik jsi toho vypil?!!“...“Asi tři...,nebo že by čtyři?“...blábolí viditelně podroušený Vládík, kterého rychle odtahujeme domů.

 Den pátý.

Vládík s námi dnes na pláž nejde. Bolí ho hlava a zvrací. Asi úpal.....Chybí i Martina. Také ji bolí hlava a zvrací..Asi migrena... Nemluvný Honzík se zmizel kamsi vykecávat se slečnou a Alici někde utěšuje italský playboy. Ležíme s Lídou na pláži a pozorujeme děti. Lídiny holky už sekaj dobrotu a můj syn i Aličin chlapec Jára naštěstí alkohol nepijí...zatím...Vypadá to, že dnes bude konečně klid..

Ale není...K večeru se odkudsi vynoří už zjevně podnapilá Alice a hystericky štká. Playboy jí dal kopačky. Prý to bral jako letní romanci a netušil, že se do něj Alice zamiluje. Dala mu pár facek a on jí to málem oplatil. Utekla.

Zbytek večera trávíme utěšováním Alice a nadáváním na všechny debilní chlapy.

 Den šestý.

Alice s námi dnes na pláži není. Bolí ji hlava a zvrací. Asi absťák.. Chybí ještě Honzík, který se opět věnuje slečně Amélii a Jára, který si včera cestou z pláže zvrkl kotník.

Večer hrajeme karty. Honzík si odešel zaplavat. Vrací se za 2 hodiny lehce podnapilý. Sebral kapesné a pozval slečnu na drink. Ta mu za odměnu dala kopačky. Prý až přijedou domů, tak by to stejně nefungovalo, protože on je z Prahy a ona z Brna a vztah na dálku je blbost. Zbytek večera trávíme utěšováním ponapilého Honzíka a nadáváním na všechny debilní ženský.

 Den sedmý.

Honzík dnes s námi na pláži není. Bolí ho hlava a zvrací. Asi úpal... Jinak jsme všichni. Hrajeme petanque, blbneme ve vlnách a užíváme si poslední den před odjezdem domů. Alice šla nakoupit víno, večer si uděláme závěrečný večírek na pláži. Jsme tam konečně všichni...Děti si šli někam hrát a my ženský klábosíme a popíjíme..Pozorujeme hvězdy a posloucháme hukot moře..Víno rychle mizí..Je už dost pozdě, tak se vydáme hledat děti...Sedí v kroužku a hrají flašku. Ukazalo se, že šikovní Martiny synové nenápadně z našeho demižonu odlili víno do petky a teď už jsou podnapilí všichni. Odtáhneme je domů... V šoku nemůžeme usnout a do rána na balkoně dopíjíme zbytek demižonu.

 Den osmý.

Na pláž dnes nejde nikdo. Balíme se na cestu domů, bolí nás hlava a zvracíme. Všichni. 

Už se dost těším, až si doma po té dovolené konečně odpočinu...:-)

Jak se zahřát v mrazivé Paříži? Jídlem!

„Mamíí děleééj, hrozně mi mrznou ruce!“..

“Sýýýýr!“..Strhávám čepici a snažím se nasadit křečovitý úsměv, zatímco můj syn rychle cvaká spouští foťáku....

Nacházíme se právě na vrcholu Eiffelovky, rtuť teploměru s námahou došplhala kamsi hodně po nulu, pod nohami nám křupe sníh a tady nahoře je navíc hrozný vichr, který spolehlivě ničí mou snahu udržet vlasový porost v poloze „tvář jí zdobily jemné kudrlinky“...

Tak tohle místo mělo být i pomyslným vrcholem naší cesty do Paříže...Ano..té cesty, o které jsem ještě před pár týdny psala něco v tom smyslu, že sem odjedu utéct zimním depresím......že se se budu jarem vonící Paříží procházet v novém bílém kabátku,...že si obleču šaty a rozverně rozpustím vlasy,...že budu vysedávat u stolečků před kavárnami v tmavých brýlích u „cafe au lait“, labužnicky nastavovat tvář jarnímu sluníčku a při tom všem poočku očumovat sličné Francouze..... Teď tu stojím nasoukaná v neforemném tmavém kabátu, pod kterým se skrývá vrstva čítající dva svetry, jedno triko s dlouhým rukávem a pro jistou ještě dvě tílka. Pod rifle jsem nasoukala stahovací bombarďáky, jejichž až příliš stahovací efekt ovšem pod všemi těmi vrstvami stejně nikdo neocení. Skvělé je na nich jedině to, že díky této dokonalé bandáži žaludku sním daleko méně jídla a tudíž nějaké to euro ušetřím a při troše námahy možná i deset deka zhubnu. Kolem krku mám omotanou dvoumetrovou černobílou šálu a na hlavě mi trůní bílá čepice s bambulí. Tedy trůnila, než jsem ji kvůli fotce strhla z hlavy v domnění, že tím alespoň trochu vylepším mou děsivou zimní "imidž".

 Dnes ráno jsem při pohledu z okna na zasněžený chodník dobrovolně odhodila kotníčkové polobotky na 20ti centimetrových podpatcích, zakoupené speciálně na cestu do Paříže.../Úžasně prodlužují postavu, zeštíhlují nohy, a dokonce i moje slovansky kypré boky v nich vypadají o fous méně impozantně...Mají jen drobnou vadu, u bot ale docela podstatnou....Nedá se v nich chodit/....A dobrovolně jsem nasadila černé válenky, které mi půjčila dcera mé kamarádky Šárky, u které tu bydlíme. Po třech dnech procházek mrazivou Paříží jsem totiž zjistila, že:

 A/ z celodenního procházení katakombami francouzského metra a uličkami Paříže mám ukrutně opuchlé a zničené nohy

 B/ většina Pařížanek chodí obuta v hnědých farmářkách! nebo ve válenkách!

 C/ 20ti centimetrové podpatky tu fakt NIKDO NENOSÍ!

 Zkrátka pohodlí zvítězilo nad elegancí na plné čáře, takže si tu vykračuju sice tlustá, neforemná a mrňavá, v hnusných botách, zato v teple a a bez puchýřů.

 Mrazivé počasí přináší i pár výhod...tak třeba podstatně méně turistů než je obvyklé, čímž je výrazně zkrácená fronta na lanovku směr vrchol Eiffelovky...vylidněné centrum Paříže...možnost nafotit pár úžasných snímků typu sníh na Montmartru nebo zamrzlá Seina...

 Mrazivé počasí je také dobrým důvodem k strávení dvouhodinové pauzy na oběd v některé z příjemně vyhřátých restaurací. Ostatně dvouhodinové pauzy na oběd tady mají i děti na základní škole...Jídlo si zkrátka Francouzi umí vychutnat...A tak jsme vychutnávali...

 Během šesti dnů zde strávených jsme stačili ochutnat mušle na bílém víně, krevety s domácí česnekovou majonezou, quiche Lorraine, raclette, mouse au chocolat, hovězí po burgundsku, telecí plátek s dýňovým pyré, úžasný jablkový koláč, a velkou spoustu salátů a sýrů všech stupňů rozkladu i smradlavosti.Musím přiznat, že na testování francouzské kuchyně měla velký podíl naše hostitelka, která nám každý den servírovala veřeři o třech až čtyřech chodech.
 A zde přikládám pár postřehů z cesty, které Vám možná ještě nikdo neřekl:

Francouz ocení daleko lépe tvou mizernou francouzštinu nežli výbornou angličtinu!Francouzští zaměstnanci pošty chodí do práce na desátou!Francouzští důchodci si rádi hrají!Francouzští školáci mají každý druhý měsíc 2 týdny prázdnin!Francouzští školáci se ve škole nenaučí NIC!Francouzské ženy se v posteli naučí VŠECHNO!Francouzsky dávají přednost pohodlí před elegancí!Francouzsky vaří z polotovarů!Jí se tu pomalu!Jí se tu hodně!Jí se tu všechno!Při jídle se mluví!Talíře se nevyměňují, pouze se před dalším chodem vyčistí bagetou!Sklenka vína každý večer!Po panáku vytráví!Salát každý den, protože „ mange salade, jamais malade!“Po jídle dezert!

 A závěr?...Vracíme se pravděpodobně o pár kilo těžší, o pár stupňů promrzlejší, ale kupodivu bez depresí, bez rýmy, a s úsměvem na tváři...

Přeju Vám ať i vy přežijete konec zimy ve zdraví a a ať si najdete každý den důvod k radosti, třeba nad dobrým jídlem, jako to umějí Francouzi...

Jak zatočit se zimní depresí? Já už jsem na to přišla!

Nevím jak vy, ale mně tahle letošní zima připadá nekonečná. Tady v podhůří, kde bydlím, se říká: „V zimě zima, v létě zejma,“..Což je tedy dost výstižné. Pro teplomilného tvora, jako jsem já, je nedostatek sluníčka dost vyčerpávající.

A tak často sním o tom, že si koupím na stará kolena domeček kdesi v Provence nebo v Toskánsku, a tam budu trávit poklidné stáří chovem slepiček, oveček a psíka .

 Letos jsem už podruhé nemocná, což se mi nestalo snad už deset let, a navíc se k tomu přidaly klasické zimní depky. Když je totiž člověk sám, zalezlý v posteli, má spoustu času k přemýšlení...Když je ten člověk máma, žijící sama se synem, a ten synek už jí odrůstá, a ona si uvědomuje, že žila jen pro něj, je to peklo....Ne nechci mít mamánka, takže zatnu zuby a nechám ho jít..

 Ale...co já ?...propadám panice...Už jsem se smířila s tím, že nejsem schopna žít s žádným chlapem, protože zkrátka a dobře jsem možná příliš náročná, nebo příliš zvyklá na svou svobodu..Ne že bych pár pokusů nepodnikla...Ale vždy dopadly katastrofálně...

 Z prvního se vyklubal psychopat, který ze mě během dvou let neustálého nenápadného ponižování a psychického vydírání udělal trosku zralou na cvokárnu..Poté následovala delší pauza – "psychický blok", jak to trefně nazvala má kámarádka..

 Odblokoval mě až Robin...sličný mladík o hezkých pár let mladší, který mi sice pomohl dodat ztracené sebevědomí, ale byl příliš nevyzrálý na vážný vztah...U mladších jsem chvíli zůstala, než jsem pochopila, že jsou většinou moc lehkovážní a konečně si našla o dva roky staršího „taťku přiměřeného věku“...

Leč taťka k nám jezdil trávit víkendy rozvalen na gaučí s lahváčem, sledujíce nekonečné řady sportovních utkání všeho druhu. Vozil sebou svého rozmazleného synka, který k obědu vyžadoval pouze řízečky...spoustu řízečků s bramborovou kaší. Taťka ten zas miloval domácí kynuté borůvkové knedlíky. A tak mamka vyvářela, uklízela, pozorovala ležícího taťku, v noci plnila svou manželskou povinnost a poté si narvala špunty do uší, aby vedle šíleně chrápajícího taťky byla schopna usnout....

 Už po pár měsících vedle usedlého taťky jsem si připadala jak v manželství po 30ti letech....Služka a milenka...Sex a žrádlo....Když jsem navrhla, že bychom si někdy měli udělat víkend jen pro sebe, odjet někam kde budem sami a kde konečně nebudu muset vařit, taťka se na mě nechápavě podíval a odvětil, že nebudem zbytečně utrácet...

Vzpomněla jsem si na romantické výlety a skvělý sex s předchozími zajíčky, taťku vyhodila z gauče i ze života a smířila se s tím, že něco jako dva v jednom asi bohužel neexistuje...

 Tak tu teď sedím a mám strašný depky. Už jsem si zakázala sledování romantických filmů a čtení knížek se špatným i dobrým koncem. Zakázala jsem si prohlížení fotek a miminkovských oblečků svého chlapečka, když byl ještě „malinkej a roztomilej“. Zakázala jsem si vzpomínání na minulost i představy pochmurné budoucnosti, neboť u všeho hlasitě pláču..Do toho ještě smrkám a hrozně kašlu..Jsem opuchlá a hnusná...Budižkničemu... 

Ale nevzdávám to..Dostala jsem skvělý nápad. Poslední únorový týden mám díky práci ve školství volno a synek jarní prázdniny. Koupila jsem dnes výhodné letenky a domluvila s kamarádkou žijící v Paříži, zda u ní budeme moct pár dnů bydlet...Půjdeme na Eiffelovku, projdeme se uličkami Montmartru, navštívíme Louvre, budem se procházet centrem, okukovat obchůdky, posedávat v kavárnách a k obědu si dáme kotel mušlí na bílém víně....

No a večer...večer nechám synka doma s kamarádčinými dětmi a my dvě si musíme zajít někam na drink..Budeme tlachat o ničem, smát se..no a taky po očku pozorovat sličné Francouze.. A obléknu si ten krásný nový bílý kabát a rozpustím vlasy a vezmu podpatky a šaty....a vůbec....Ještě jsem neskončila!!!..))

Au revoir, zimní depko! 

PS:A ten domek v Provence s ovečkama a slepičkama si můžu vždycky nechat v záloze „na starý kolena“...)))

5 rad jak ve zdraví přežít alkoholový dýchánek

Je leden a s ním nám začíná i sezona různých plesů, bálů a podobných společenských událostí. U nás na vsi při takových příležitostech alkohol vždy teče proudem. Navíc je zvykem, že nás muži zvou po tanečku na panáka, takže pokud jich přijde  více, hrozí malér. Jak to přežít?

 Zde je pár rad pro Ty, kteří si to chtějí užít, a zároveň nechtějí být už o půlnoci namol. 

1. Dříve než začnete pít alkohol /nejlépe ještě před akcí/, se pořádně najezte.Zapomeňte na diety. Ideální je nacpat se bůčkem, řízkem nebo si osmahnout pořádnou flákotu krkovice, případně objednat guláš. Pokud jste vegeariáni, dejte si alespoň smažák. Zkrátka cokoli mastného, co zpomalí pronikání alkoholu do krve. 

2. Nemíchejte! Pokud víte, že budete pít panáky, raději si na začátek kupte minerálku, tonik či colu. Pokud budete míchat tvrdý alkohol s vínem, koledujete si minimálně o pořádný bolehlav. Ani pivo prokládané becherovkou není ideální, pokud nechcete riśkovat, že usnete na stole ještě před vyhlášením tomboly. 
3. Pozor na energy drinky! Po pár Red bullech s vodkou budete mít sice pocit, že máte křídla, o to horší bude ale pád. Energy drink oddaluje působení alkoholu, ovšem později může být tento účinek daleko horší. Navíc tyto přípravky výrazně zvyšují srdeční činnost a tím i riziko infarktu či mrtvice, takže pokud chcete přežít večírek ve zdraví, raději se jim vyhněte. 

3. Pijte vodu! Jakýkoliv alkohol semtam proložte sklenicí vody, uvidíte, že vydržíte víc a hlavně Vás ráno nebude bolet hlava. 

4. Pokud jdete na ples v nepřehédnutelné róbě, v níž chcete být za dámu, mějte na paměti, že se musíte jako dáma chovat a přizpůsobte tomu i míru vypitého alkoholu. Věřte, že není nic hroznějšího, nežli pohled na opilou nádheru v rudých šatech, kterak se na vysokých střevíčkách s nepřítomným výrazem potácí na toaletu, zachytávaje se cestou okolostojících mladíků. 

5. Pokud chcete mít opravdu jistotu, že večírek přežijete bez ranní nevolnosti, kupte si v lékárně přípravek ANTI ETHANOL 07. Doporučené dávkování cituji: “Ideální dávka je 2 kapsle (jeden sáček) půlhodiny před začátkem konzumace alkoholu. Jestliže se tak nestane, vezměte si 2 kapsle co nejdříve po prvním pití. Po konzumaci více než 4 skleniček alkoholu se doporučuje vzít si další 2 kapsle“. Tento přípravek urychluje odbourávání alkoholu, přispívá k ochraně jater a hlavně výrazně zmírňuje příznaky kocoviny.  

Takže směle do tance!:-)

Světlana 

O myších a lidech

Už odmala jsem byla ochráncem zvířátek.

Doma jsme tak postupně zachraňovali postřeleného vrabce, kavčí mládě, které brácha naučil létat, malého ježečka, šnečky, broučky a dokonce i lasičku...

Vždy mě děsila představa, že bych měla nějakému tvorečkovi ublížit.

Došlo to tak daleko, že jsem nebyla schopna zabít dokonce ani mouchy, a raději je vypouštěla zpět ven oknem.

Když se nám ale nedávno do domu nastěhovala myší rodinka, dost jsem znervozněla...Začalo to podivným šramocením za mrazákem, cupitáním na půdě, a vyvrcholilo okamžikem, kdy jsem při noční procházce směr toaleta spatřila myšku, kterak na kuchyňské lince spokojeně ohlodává můj čerstvě upečený koláč.

Ještě ten den jsem narafičila pastičky a bez milosti ty malé mršky začala vraždit.

Tedy až do včerejška.

Včera k nám totiž přijeli synovci a přivezli nám dárek.

Křečíka džungarského.

Roztomilou samičku, kterou jsme pro její elegantně zbarvený bílohnědý kožíšek nazvali paní Křečíkovou.

Paní Křečíkovou jsme si okamžitě zamilovali. Zabydleli jsme ji v kleci po morčátku, kterou jsme provizorně vystlali novinami a celé odpoledne sledovali její akrobatické kousky.

Večer sedím u knihy, a najednou zaslechnu od mrazáku známé šramocení. Nejprve jsem se lekla, že nám zdrhla paní Křečíková.

Nezdrhla...

Byla to myška. Tedy nová paní Myšková, která se k nám zřejmě do naší domácnosti také nedávno přistěhovala.

Okamžitě jsem udělala to, co pokaždé .

Vyndala pastičku, připnula výběrový salámek a vraždící nástroj nalíčila za mrazák.

Poté jsem opět zasedla do křesla a chtěla v klidu pokračovat ve čtení...

Když v tom můj zrak padl na klec s paní Křečíkovou...

„jsem já to ale pěkný pokrytec“, pomyslela jsem si...“na jednom konci kuchyně se snažím důmyslně nastraženou pastí zavraždit paní Myškovou a na druhém konci krmím pamlsky paní Křečíkovou“...Rozdíl je jen v tom, že paní Myšková má zemřít proto, že je na svobodě a paní Křečíkovou držím v kleci proto, aby nezemřela.

V noci to bylo ještě horší. Zdál se mi strašný sen, jak ráno najdu v pastičce místo paní Myškové zavražděnou chudinku paní Křečíkovou, které se podařilo zdrhnout.

Okamžitě po probuzení mé kroky míří ke kleci..Uf..paní Křečíková spokojeně pochrupuje.

Poté se přesouvám k mrazáku..Salámek vyžraný, pastička nesklapnutá..

Mršce paní Myškové se podařilo utéct...Bůhví proč si také oddechnu.

Odpoledne po práci zajdu nejprve do Zverimexu – koupit podestýlku, domeček a krmivo paní Křečíkové. V zápětí zavítám do domácích potřeb, kde kupuji novou, tentokrát humánní - tedy nevraždící pastičku pro paní Myškovou.

Už vím co udělám. Až se paní Myšková chytí, odnesu ji pořádný kus za barák a tam ji vypustím do přírody.

Vím, že si říkáte, že je to pěkná blbost.

Že myška v zimě stejně asi zahyne, nebo se mi s největší pravděpodobností opět co nevidět nastěhuje zpátky do domu.

Já to vím TAKY....

Ale...všimli jste si, jak je ten roztomilý křečík podobný myšce?

Takže...máte snad lepší nápad? ..:-)

Máme to zasebou..A jaké byly Vánoce u Vás?

Štědrý den...Tak už ho máme za sebou.

Vím, že máme za sebou i konec roku, ale Silvestr je zkrátka víc o přátelích a Vánoce o rodině.

A já dnes chci psát o rodině, tudíž o Štědrém dnu, tak jak ho vidím já..

Bůhví proč ho všichni nazýváme štědrý...

Slovo ŠTĚDRÝ ve mně totiž vždy vyvolá pocit, že dárků musí být HODNĚ...

Že musím všem obstarat alespoň jednu věc po které touží a alespoň deset dalších drobnůstek, po kterých sice tolik netouží, ale které by jim mohly alespoň vykouzlit na tváři úsměv..

Problém je v tom, že jsem

• chaotik, který ukládá dárky tak, že na Štědrý den už fakt netuší, kam co schoval

• chorobný odkladač, který většinou vše řeší na poslední chvíli

• součást megarodiny, která čítá maminku, nevlastního tátu Josku, nespočet bratrů, /muži jsou u nás v přesile/, bratranců, synovců, strejdů, tet, dědů a babiček, přátel a také dětí přátel,také jednoho psa a jedné osamělé zlaté rybky, kterým všem je ovšem potřeba dát něco úžasného pod stromeček

V reálu to tedy vypadá tak, že den před příchodem Ježíška ještě horečně nakupuju, poté vše různě poschovávám, abych to v zápětí /obvykle o Štědrém dnu tak půl hodinky před večeří/ začala hystericky hledat. Do toho ještě odbíhám smažit kapra, prostírat vánoční stůl a hlídat, aby mi do balící zony nepronikl nějaký vetřelec. /rozuměj matka, syn, strýc, bratr, pes , nečekaná návštěva a podobně/ .

Ani letos tomu nebylo jinak.

Bylo to chaotické, hysterické a ukřičené.../když jsem zaboha nemohla najít jeden dárek, když jsem připálila kapra a když se můj nejmladší bratr opil ještě před příchodem Ježíška/

Bylo to náročné a vyčerpávající../kolotoč nákupů, vaření, pečení, zdobení, uklízení, balení...mytí nadobí a opět uklízení..:-)/

Ale bylo to i veselé, šťastné..

/když se můj téměř čtrnáctiletý syn na tu slávu oblékl do bílé košile s kravatou a na hlavu nasadil černý klobouk, takže vypadal jak kříženec anglického džentlmena s italským mafiánem/

a dojemné / když maminka plakala u nádherných zlatých naušnic od tatínka Josky a když si můj pubertální rádobydospělý chlapec v košili a klobouku nadšeně hrál v pokojíčku s novým legem/

Bylo to bláznivé jako celá naše rodina...

A hlavně to bylo OPRAVDOVÉ...Emotivní...Úžasné...

Díky...a už se těším, že si to za rok zase zopakujeme, rodinko..:-)))