Můj vztah ke sportu není nijak valný…
Ne že bych byla přímo pecivál, ale většina sportovních disciplín vyjma lehké turistiky / ovšem né moc do kopce /mě prostě už od mala děsí…Netuším, zda je to mou vrozenou neschopností, či jak moc se na tomto mém odporu podepsal již na základní škole můj učitel tělocviku- tvrďas Šimánek. Ten byl známý tím, že do školy běhal každé ráno z dvacet kilometrů vzdálených Hořic lehkým klusem. Trochu jsme ho při tom podezírali, že cestou stíhá ještě střílet ze vzduchovky a házet granátem…
Tento učitel nás dívky děsil tím, že při běhu ty poslední švihal proutkem a povzbuzoval je tak k lepším výkonům …“Makéééj Světlanooo!!…Pohni zadkééém!!“ …řval a při tom se tak nějak zvráceně usmíval…Jednou, právě když mě švihal přes zadek, se mi ve stresu podařilo zakopnout a upadnou tak blbě, že jsem si přivodila otřes mozku..Naštěstí….Od té doby mě Šimánek konečně nechal funět svým tempem, daleko za ostatními...a proháněl proutkem raději sportovně založenější Aničku Frýdovou.
Ani v míčových hrách jsem nevynikala. Vybíjenou jsem nesnášela a jen málokdy se stal ten zázrak, že se mi podařilo míč nejen chytit, ale dokonce s ním i někoho zasáhnout …Jednou jsem ho chytla tak nešťastně, že jsem si zlomila malíček…Od té doby jsem byla osvobozena od míčových her a mohla jsem pouze fandit.. Když se mi později podařilo si při seskoku z žebřin ještě zlomit kotník, zlomil nade mnou Šimánek pomyslnou hůl nadobro a nechal mě pouze nacvičovat Spartakiádu.
Ve druháku na střední jsem dostala šanci uplatnit svůj sportovní talent na lyžařském kurzu. Jednalo se o kurz lyžování na běžkách, a mým štěstím bylo, že jsem k tomuto účelu vyfasovala školní běžky značky Ukrajina…Jednalo se o jakási dřevěná prkénka, na která se po kratší jízdě nabalila silná vrstva sněhu…To sice nebylo nic příjemného při přesunech po rovině, ale ukázalo se to být velkou výhodou při krkolomném zdolávání různých sjezdovek, k čemuž nás nutil náš tělocvikář. Zatímco ostatní postupně odpadávali v šílených pádech, já jsem si to v klidu mastila šusem a cestou se ještě odstrkovala hůlkami, abych se vůbec doplácala do kýženého cíle.
V pětadvaceti letech jsem se omylem zamilovala do sportovce …Zaujala jsem ho svým sportovním výkonem na firemní akci ve vinném sklípku, kde jsem jako jediná žena vydržela popíjet až do rána. Za rozbřesku jsem si s ním v alkoholovém opojení domluvila, že vyzkouším paragliding, a než jsem stihla vystřízlivět, vznášela jsem se nad Pálavou…Sportovec Martin z toho zřejmě usoudil, že vydržím všechno, a jako dárek k narozeninám mi zaplatil lyžařský zájezd do Alp.
S hrůzou jsem si uvědomila, že na sjezdovkách jsem naposledy stála, když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsme byli na lyžařském kurzu se základkou, a pan učitel Šimánek poté, co viděl můj desátý pád z vleku značky Poma, mě raději nechal jít nahoru pěšky…“Prostě kus vyjdi, kus sjeď, Světlano, a hlavně si proboha nezlom nohu!!“...
Abych zájezd přežila, musela jsem se pečlivě připravit…Nejprve jsem napsala Ježíškovi, aby mi k Vánocům nadělil lyžařskou výbavu. Ježíšek nezklamal a mohla jsem tedy začít trénovat… Na přípravu jsem přizvala kamarádku, abych Martina svým lyžařským uměním neodradila. Záhy jsem zjistila, že:
A) lyže jsou příliš dlouhé / o 20 cm vyšší než já - Ježíšek je asi běžkař!!!/ a tudíž se s nimi nedá zatáčet
B) …a boty zase příliš malé…/po dvou dnech lyžování mi zčernaly palce u nohou!!/
Přesto jsem do Alp nakonec odjela, abych zjistila, že spolu nemůžeme být.
Přišla jsem na to, že můj přítel je nudný suchar. "Proč bychom si chodili posedět, když můžem sedět na pokoji?"
A můj přítel přišel na to, že jsem nemehlo a hysterka, už když mě první den nutil sjet černou sjezdovku.
"Makéééj Světlanoo, to dáááš!“ řval na mě a zvráceně se usmíval.
„Tohle že mám sjet, chceš mě zabííít???!!!!Nikdýýý!!!“…ječela jsem já, a věděla, že je konec…
Na sportování jsem od té doby zanevřela. Krom občasných nenáročných výletů do přírody a na procházky se psem nic adrenalinového nezkouším.
Až nynější dlouhý nucený pobyt v karanténě mě donutil návyky přehodnotit a já se při pohledu do zrcadla rozhodla, že začnu běhat…
Můj „bůhvípokom“ sportovně nadaný syn byl z nápadu nadšen a hned mi nabídl, že mi bude dělat trenéra.
Nastal den D a my vyrazili po rovinaté trati k místnímu rybníčku.
„Jéžiš mami, jak to našlapuješ?!...to musíš na špičky!“…
„Nemáchej tak těma rukama!“
„Nefuň!!“
„Makééééj mamííí!! To dáááš!!!“ křičí na mě synek a zvráceně se usmívá…
Ve stresu zakopávám o kámen a podvrkávám si ten svůj kdysi zlomený kotník…
Ležím na posteli s ovázanou nohou a už vím, že to nedám….
Sportovní disciplíny jsou mi zřejmě navždy odepřeny….
Ale ještě nezoufám…Právě se učím hrát šachy..))
Žádné komentáře:
Okomentovat